Historie fotografie - část IV

A je to tady! Konečně nás čeká velikán světové fotografie, jméno, které slyšel snad každý, kdo k fotografování alespoň přičichl. Není jím nikdo jiný než …

Louis-Jacques-Mandé Daguerre (*1787 – †1851). Louis Jacques Mandé Daguerre O tomto Francouzi jsme psali ve II. části Historie v souvislosti s jeho krajanem Nicéphorem Niépcem, se kterým od konce 30. let spolupracoval na zdokonalení jeho fotografického procesu, známého jako heliografie. Přátelství obou vynálezců bohužel nemělo dlouhého trvání, neboť Niépce roku 1833 zemřel. Povězme si o Daguerrovi a jeho životě trochu více.

Diorama-ruiny Holyroodské kaple Původně vyučen jako malíř divadelních dekorací pracoval jako scénograf v pařížských divadlech. Tato práce jej dovedla roku 1822 k vynálezu speciální kulisy - dioramatu - zprvu pouze jevištního modelu, který se snažil navodit dojem skutečnosti. Dělo se tak pomocí několika maleb na tenkých plátnech umístěných za sebou, přičemž na zadní stěně bylo namalováno pozadí (obloha, krajina, interiér, ..). V popředí byly umístěny plastické (3D) modely, které postupně osvěcované spolu s plátny z různých míst (jako slunce) umožňovaly celkový časoprostorový dojem.
[Pro zajímavost – v Čechách je známým dioramatem Maroldovo panorama Bitva u Lipan znázorňující bitvu z roku 1434. Jedná se o obraz s modelem popředí krajiny se skutečnými prvky jako terénní nerovnosti, kusy zbraní a výstroje apod. ve skutečné velikosti.]

Po Niépceho smrti Daguerre pokračoval s pomocí přítelova syna Isidora Niépceho ve zdokonalování výroby fotografií a zcela náhodou roku 1835 objevil, že rtuťovými parami je možno vyvolat obraz neviditelně zachycený na desce pokryté jodidem stříbrným, na kterou působily účinky jodových par. Po dvou desetiletích zkoumání a pokusů Daguerre vyvinul a patentoval novou techniku fotografování nazvanou daguerrotypie.


Daguerrotypie z roku 1837 - autorův ateliér Technika daguerrotypie se skládá ze tří relativně samostatných principů. První z nich (médium citlivé na světlo díky jodidu stříbrnému) objevil Daguerre už někdy po roce 1816, druhý (vyvolání latentního obrazu parami rtuti) roku 1837 a třetí (ustálení obrazu - nejprve pomocí chloridu sodného, později užitím thiosíranu sodného) roku 1838.


Jako médium se užívala destička ze stříbra nebo silně postříbřené mědi. Musela být dokonale hladká a leštěná do vysokého lesku. Destička se vložila do zvláštní skříňky nad misku s krystaly jódu. Zde postupně zežloutla a nakonec zmodrala, jak se její tenká povrchová vrstva působením par jódu měnila na jodid; v této fázi již byla destička citlivá na světlo. Daguerrotypista ji musel potmě založit do dřevěného pouzdra a v něm zasunout do camery obscury.
Osvícení trvalo podle intenzity světla od několika minut po několik hodin, většinou 15-20 minut. Světlo na destičce redukovalo jodid stříbrný zpět v elementární stříbro, které potom mělo černou nebo tmavohnědou barvu.
Exponovaná destička pak byla v temnotě přenesena do další skříňky, kde na ni působily páry rtuti (vývojka). Ty na osvětlených místech vytvořily se stříbrem amalgám mléčně bílé barvy. Daguerrotypista sledoval vykreslování obrazu zvláštním okénkem a v pravou chvíli desku vyňal.
Nakonec bylo třeba destičku vložit do roztoku thiosíranu sodného (ustalovač), který s amalgámem nereaguje, ale se stříbrnými kationty Ag+ z jodidu stříbrného, který zůstal na neosvětlených místech, ano. Vzniklá rozpustná sloučenina se pak z destičky smyla do roztoku. Cílem ustalování bylo odstranit zbylé, dosud nedotčené halogenidy stříbra, které by jinak na světle obraz i nadále rozkládaly a způsobovaly jeho tmavnutí a zánik.

Boulevard du Temple Fotografie "Boulevard du Temple", kterou vytvořil Daguerre na konci roku 1838 nebo začátkem 1839 v Paříži, je první fotografií člověka. Zobrazuje rušnou ulici, ale kvůli více než desetiminutové expozici jsou pohybující se objekty rozmazaní. Výjimku tvoří muž, který si nechává čistit boty.

Daguerrotypie byla první fotografickou metodou svého druhu, proto se během krátké doby rozšířila po celém světě, stala se velkou módou a daguerrotypisté se považovali za skutečné umělce. Začaly vznikat portrétní ateliéry.

Metoda však měla řadu nevýhod.
Především byla drahá a náročná. Dále neumožňovala kopírování, takže každý obrázek byl originál. Povrch destiček byl velmi citlivý na dotek, takže obrázky musely být uchovávány za sklem, a konečně, po několika letech i takto zachycené snímky degradovaly.
Snímky měly malé rozměry, byly špatně zřetelné a původně byly viditelné jen pod určitým úhlem, což se později podařilo vylepšit tónováním zlatem (po roce 1840). Zlato dodalo daguerrotypiím teplejší tón, sametový nádech, vyšší kontrast i trvanlivost.
Při výrobě hrozila daguerrotypistovi otrava rtuťovými parami. Dlouhá doba expozice byla zase velmi nepohodlná zobrazovaným osobám, které se po celou dobu expozice nesměly ani hnout, dokonce ani mrknout. Používaly se proto různé držáky hlav, rukou i nohou.

Ve výsledku byla daguerrotypie slepou uličkou v dějinách fotografie a jako taková byla brzy opuštěna a nahrazena novou metodou zvanou kalotypie, o které si povíme příště. Přesto daguerrotypie výrazně přispěla k rozšíření pojmu fotografie do celého světa, a proto jí i jejímu objeviteli patří právem uznání.

Facebook